Search
  • vpohanka

Příběh Velkého kaňonu: John Wesley Powell


John Wesley Powell byl synem imigrantů z Anglie, venkovským učitelem, vojákem, bezrukým veteránem, geologem a badatelem, který zorganizoval a vedl první skutečně vědeckou výpravu do Velkého kaňonu. Zde je jeho příběh.

Vysvětlení na úvod: v nedávném podcastu s titulem „10 nej amerického Západu“ jsem se snažil vyrovnat s nelehkým úkolem představit deset míst, které by měl navštívit každý, kdo chce opravdu Ameriku mezi Skalnatými horami a Tichým oceánem poznat. A já bych chtěl teď v takové speciální sérii epizod převyprávět nějaký příběh, který se ke každému z těch konkrétních míst váže, který je tak nějak víc přibližuje i posluchačům nebo čtenářům, pomáhá jim, aby si ho dokázali vybavit a zapamatovat o něm něco, i když třeba sami nikdy na tom místě nebyli.


Na prvním místě jsem zmínil Velký kaňon, pro který se i v českých textech střídavě používá anglický termín Grand Canyon a já tedy oba dva názvy budu střídat. Pro geology je určitě fascinující už samotný příběh jeho vzniku. O některých dílčích otázkách ještě diskutují, ale všeobecná shoda panuje v tom, že kaňon vyhloubila řeka Colorado za posledních 5 až 6 milionů let v horninách Coloradské plošiny. Odkryla tak některých místech horniny staré až dvě miliardy let, a proto o kaňonu geologové mluví obrazně jako o otevřené knize, ze které se dá vyčíst pradávná historie tohoto kusu země. Ale protože myslím, že většina z vás posluchačů nebo čtenářů není odborníky na geologii, nechám odborné výklady stranou, soustředím se soužití nás lidí s tímto neuvěřitelným dílem přírody.

I tady samozřejmě narazím na problém, kde začít: původní předkolumbovští obyvatelé Ameriky v téhle oblasti kočovali a usazovali se už před 13 000 lety. v roce 1540 spatřili kaňon první Evropané. To když sem dorazila vojenská výprava Franciska Vasqueze de Coronado pátrající marně po bájných Sedmi zlatých městech Cíboly. Pak ale bělošští badatelé a dobyvatelé Západu tuhle část kontinentu ignorovali. Až do doby, než do kaňonu z jihu tak trochu nesměle nakoukla vojenská topografická expedice, ale protože se snažila plavit po Coloradu parníkem proti proudu, moc daleko se nedostala. První průzkumnou cestu opravdu celým Velkým kaňonem zorganizoval člověk, jehož příběh jsem si pro vás vybral.


John Wesley Powell se narodil v roce 1834 v rodině anglických přistěhovalců, tatínek byl krejčí, farmář a občasný kazatel, maminka misionářka. Když se jim moc nedařilo ve státě New York, vydali se Powellovi do jižního Ohia, které bylo v té době ještě pořád řídce osídleným Západem. Malý John byl podle všeho bystrý kluk a jeho vzdělání pomohl rodinný přítel, jistý George Crookham, amatérský biolog a geolog. John se sice musel starat o farmu, nebo spíš farmy, které otec zaneprázdněný kazatelskými povinnostmi dost zanedbával, rodina se z Ohia stěhovala do Wisconsinu, a nakonec do Illinois. I při vší té zemědělské práci si ale John našel čas na sebevzdělávání a stal se z něj vesnický učitel. Snažil se své vzdělání formalizovat, zapsal se postupně na tři vysoké školy, ale žádnou z nich nedokončil a jako geolog a přírodopisec zůstal samoukem. To mu sice později komplikovalo kariéru, ale nezabránilo mu to v tom, aby se stal respektovaným ředitelem Geologického průzkumu Spojených států, hlavní federální instituce, která zkoumá geologii a geografii téhle velké země. Ale o tom později.

Mladý John Wesley Powell byl tedy hlava otevřená, s velkým zájmem o geologii a přírodu, ale z rodinných a existenčních důvodů mu nebylo dáno, aby se jejich studiu mohl věnovat naplno na akademické půdě. Přesto se nevzdával a při práci učitele dál studoval a podnikal i přednáškové cesty, dokud do jeho života stejně jako milionů jiných nezasáhla jiná historická okolnost: občanská válka. Powell narukoval dobrovolně do armády Unie (tedy Severu) jako kartograf, topograf a vojenský inženýr, dnes bychom asi řekli ženista. Později byl povýšený na kapitána, převelený k dělostřelectvu a dotáhl to až na majora. Po zásahu střelou minié přišel o velkou část pravé paže, a tohle špatně ošetřené a nikdy nedoléčené zranění mu působilo bolest až do konce života. V uniformě nicméně zůstal až do konce války Severu proti Jihu, a i když byl na jejím konci povýšený do hodnosti podplukovníka, nechal si do konce života říkat major Powell.


I když se vrátil do civilního života bezruký, nijak to zjevně nesnížilo jeho touhu a chuť procestovat a probádat nezmapované prostory amerického Západu. A že jich ještě v druhé polovině 60. let 19. století bylo. I když neměl formálně potvrzený vysokoškolský titul, dostal a přijal nabídku učit na Illinois Wesleyan University jako profesor geologie. Z tohoto titule sehnal finance a podnikla podnikl několik expedic ve Skalnatých horách. Z dnešního pohledu to byly tak trochu gentlemanské výlety se studenty za účelem sběru minerálů, na jednom z nich doprovázela majora Powella i jeho manželka.


Nicméně, když nic jiného, přivedly ty výpravy Powella na horní tok řek Colorada a Green River–Zelené řeky. Američané sice v té době znali a měli zmapovanou řeku Colorado na jejím dolním toku. Tedy zhruba od Kalifornského zálivu v Mexiku, proti proudu tam, kde tvoří hranici mezi Kalifornií a Arizonou, zhruba do míst, kde je dnes Hooverova přehrada s nádrží zvanou Lake Mead, nedaleko Las Vegas. Hornímu toku téhle řeky v horách na území států Utah a Colorado se ale říkalo Grand River – Velká řeka. Teprve mnohem později dostala z čistě politických důvodů oficiálně i na mapách název Colorado.

Neexistovala žádná mapa a spolehlivé informace o tom, jak vypadá tok Colorada od toho soutoku s Green River až někam k Las Vegas. Vědělo se jen, že v těch místech protéká obřím velmi těžko dostupným kaňonem, nebo spíš sítí kaňonů. John Wesley Powell se rozhodl v roce 1869 tuhle bílou plochu na mapách zaplnit informacemi. Náklady na dopravu a materiál hradila Illinoiská společnost pro studium dějin přírody, Kongres schválil, že denní příděly potravin a nápojů může výprava čerpat ze zásob vojenských táborů v západních teritoriích, které ještě v té době nebyly státy, Smithsonův Institut ve Washingtonu dodal vědecké přístroje. Osobní náklady si hradil každý člen výpravy sám.


Co se splavování řek týče, nebyl Powell tak úplně nováček. V mládí se často plavil na vorech po Mississippi a jejích přítocích na americkém středozápadě. Správně předpokládal, že pro plavbu kaňonem bude vhodnější několik menších plavidel, spíš než jedna velká loď. Nechal proto postavit tři lodě z dubového dřeva o délce přes 6 metrů a čtvrtou o něco kratší, a hlavně lehčí z borovice. Ta byla ovladatelnější a měla sloužit jako průzkumné a pozorovací plavidlo v čele malého konvoje. Každá z lodí měla oddělené úložné prostory, ve kterých byl materiál, zásoby a nástroje rozdělené tak, že kdyby výprava přišla o jednu loď, nemělo jí to znemožnit pokračování v cestě. S přepravou nákladu i lidí pomohla železnice Union Pacific. Ta se mimochodem jen o pár měsíců později o něco dál na západ v místě Promontory Summit napojila na trať Central Pacific a první souvislá transkontinentální železnice napříč Spojenými státy byla na světě.

Ale to nebylo v tu chvíli až tak podstatné pro Powella a osm dalších mužů. Pro ně bylo důležité, že po železnici už mohli dojet až do stanice Green River Station, kde už na ně čekaly lodě. Dodnes je tam městečko nazvané lakonicky Green River, přes které vede ještě pořád ta železnice a také dálnice I-80, po které můžete dojet z New Yorku až do San Franciska. Ale to jen tak stranou. Powell a jeho osm druhů se 24. května 1869 nalodili a vypravili se po proudu do neznáma.


V první části cesty ještě proplouvali krajem, který Powell aspoň částečně znal z vlastních dřívějších výprav. Postupovali podle plánu kaňonem s lehčí průzkumnou na čele, kterou pokřtili Emma Dean a ve které byl Powell. Když před sebou viděli peřeje, nechal raději lodě zastavit a problematický úsek řeky prozkoumal pěšky z břehu. Pak podle situace lodě spustili po provazech po proudu, nebo je pracně vyložily, přenášeli a zase nakládali. Už začátkem června ale výpravu postihla docela velká pohroma. Jedna z lodí si včas nevšimla signálu k zastavení u břehu, zatímco se Powell vydal pěšky prozkoumat další problematický úsek řeky s vodopády a peřejemi. Prudký proud jednu z lodí strhl i s posádkou a po několika stovkách metrů se rozbila na kusy na balvanech čnějících z proudu. Všichni tři muž na její palubě sice nehodu ve zdraví přežili, ale byla ztracená část zásob, materiálu a hlavně měřících přístrojů, které Powell nutně potřeboval, jestli měla výprava splnit nějaký vědecký a kartografický účel.


Neuplynul ani týden a následovala další pohroma. Rozbili tábor na místě, pokrytém vyschlými vrbami a cedry. Z jedné strany byla řeka, na ostatních vysoké skály. Rozdělali oheň, ale nečekaný prudký náraz větru zanesl hořící dříví do vyschlého porostu okolo tábořiště, který se okamžitě vzňal. Muži museli okamžitě hledat záchranu na lodích, ale žár byl tak velký, že v obavách o život přeřezali kotvící lana a proud je začal snášet do dalších peřejí. Naštěstí se jim podařilo znovu zakotvit kousek dál po proudu, ale někteří z nich byli popálení a ztratili v podivném požáru hodně oblečení a část tábornického vybavení.


8. července 1869 málem přišel o život sám John Wesley Powell kvůli špatnému odhadu vlastních sil. Když to bylo jen trochu možné vypravil se každý den prozkoumat skalnaté útesy lemující řeku a vystupoval po nich, aby provedl topografická měření a rozhlédl se po krajině. Spolu s jedním z mužů se snažil při jedné z takových podvečerních výprav podniknout zvlášť obtížný výstup a dostal se do místa, kde se zoufale držel jednou rukou a hrozil mu pád z výšky desítek metrů. Nemohl ani nahoru ani dolů a jedna zbývající ruka se začínala třást vyčerpáním. Z popisu v Powellově zprávě o cestě není tak úplně jasné jak, ale jeho druh ho nějak dokázal zachránit pomocí podvlékaček (!), na které Powell takříkajíc přehmátl a za pomoci kolegy se dostal na bezpečné místo.

Mezi členy výpravy se postupně začaly šířit obavy, pochybnosti o tom, jestli má expedice smysl. To už se přes různé nesnáze, neustálé nebezpečí, obavy z toho, co je čeká za dalším zákrutem řeky a také úmornou dřinu při častém přenášení lodí dostali do Velkého kaňonu. Na mnoha místech takřka kolmé stěny tyčící se do z jejich pohledu nedohledné výšky, stálé peřeje a časté vodopády nepochybně působily depresivně a podrývaly jejich morálku. Ke všemu se začaly tenčit jejich zásoby jídla: na soutoku s Malým Coloradem už měli jen mouku, kávu, trochu slaniny a křížaly, ztratili také asi polovinu přikrývek a jejich oblečení bylo v žalostném stavu. Major Powell nicméně nekompromisně tlačil na další postup.


Kaňon, stěny vysoké místy přes kilometr nebraly konce. 27. srpna 1869 dopluli k přírodní hrázi z balvanů, po kterých následovaly asi peřeje dlouhé asi 100 metrů. Ze skalní stěny z jedné strany vyčnívaly nad hladinou ostré výběžky sahající do poloviny šířky řeky. Po dlouhém váhání dospěli k názoru, že to prostě musejí risknout a proplout po peřejích, lodě nebylo kudy přenést. V té době už jim zbývaly příděly jídla na pouhých 5 dnů.


Tři muži–kapitán Howland, jeho mladší bratr Seneca a William Dunn– odmítli pokračovat. Protože se výpravy účastnili dobrovolně, nemohl je John Wesley Powell formálně ale hlavně fakticky nutit k tomu, aby s výpravou pokračovali. Podle měření zeměpisné šířky a délky věděli, že asi 75 mil, nějakých 120 kilometrů severně, by měli narazit na mormonské osídlení. Rozloučili se v dobrém, rozdělili o zbylé střelivo a potraviny. Powell jim předal dopis pro svou ženu, pro případ, že se z Velkého kaňonu nedostane živý. Jiní muži předali trojici také menší osobní předměty pro blízké. Kapitán Howland a jeho dva druzi se vydali po břehu hledat nějakou schůdnou cestu na severní okraj kaňonu a od té doby je nikdo nikdy nespatřil. O jejich osudu historici jen spekulují, nejpravděpodobnější je verze, podle které je zabili indiáni, kteří si je spletli s prospektory, kteří na předtím znásilnili jednu z jejich žen.

Zbylá šestice odevzdala se rozhodla ponechat svůj osud v rukou Johna Powella. Ten správně odhadoval, že soutok s řekou Virgin na hranici Nevady nemůže být vzdušnou čarou dál než nějakých 45 mil tedy 70 kilometrů daleko. Ale samozřejmě netušil, co je čeká na řece pokračující mnoha zákruty v hlubokém kaňonu. Po pouhých dvou dnech nicméně dopluli do bezpečí mormonské osady Saint Thomas. Powell a jeho druzi byli vítaní, jak kdyby vstali z mrtvých. Fenomén „fake news“, naprosto falešných a nepravdivých informací v médiích totiž není něco, co by přinesly až sociální sítě. Už začátkem července tak otiskl deník Chicago Tribune senzační a naprosto zaručenou zprávu, že se major Powell utopil spolu s většinou výpravy hned na začátku expedice a jeho osobní věci byly odeslány nešťastné manželce. Přežil prý jediný muž a ten poskytl tohle tragické svědectví. Těžko říct, kdo byl zdrojem téhle kachny, jestli ho motivoval finanční zisk za vymyšlenou zprávu. Jisté je, že nikdo neměl od Powella několik měsíců žádné zprávy a možnost, že celá devítičlenná výprava našla někde v skalách smutný konec, nemohla být vyloučená.

John Wesley Powell se nicméně za několik dnů dostal do Salt Lake City a po návratu do civilizace byl takřka uctívaný a opěvovaný jako hrdina, dnes bychom asi řekli zasloužená celebrita. Časté nehody a ztráty nástrojů sice negativně poznamenaly vědeckou hodnotu měření, která si z cesty přinesl. Ale na to zjevně nikdo moc nehleděl a hlavně mu to umožnilo sehnat ochotné sponzory pro druhou výpravu, kterou uskutečnil v zimě na přelomu let 1871–1872. Později se stal respektovaným ředitelem Geologického průzkumu Spojených států, zasloužil se mimo jiné o velmi podrobné a skoro umělecky zpracované geologické zmapování podstatné části země. Ale stálo to tolik peněz, že si tím nadělal spoustu odpůrců v Kongresu, který rozhodoval o financování jeho instituce.

Dodnes je známý hlavně jako muž, který inspiroval, zorganizoval a vedl první vědeckou výpravu do Velké kaňonu. Míň už se zmiňuje jeho jiný počin, který mohl mít, ale neměl tak úplně mnohem širší a dlouhodobější význam pro budoucí rozvoj celého jihozápadu Spojených států. Po vlastních zkušenostech a na základě geologických znalostí totiž John Wesley Powell přesvědčoval, že tenhle suchý region není vhodný k lidskému osídlení-dnes bychom asi řekli k trvale udržitelnému populačnímu a ekonomickému rozvoji. Ve zbytku 19. století a hlavně od zhruba poloviny století 20. se jihozápadní státy osídlovaly a rozvíjely, jako kdyby místní přirozené zdroje vody a energie byly nevyčerpatelné. V pouštní krajině vyrostly metropole jako Phoenix v Arizoně, Albuquerque v Novém Mexiku a Las Vegas v Nevadě. Umožnily to přehrady na Coloradu včetně té největší: Hoover Dam, relativně levná energie z vodních elektráren a vynálezy jako klimatizace. Teď na prahu 3. desetiletí 21. století už panuje vědecká i společenská shoda, že měl John Wesley Powell pravdu. Městům v poušti začíná scházet voda, ani to dravé Colorado a jiné místní zdroje nestačí, dlouhodobé řešení se hledá a zatím není v dohledu. John Wesley Powell před takovou situací varoval už před stoletím a půl.



Grad Canyon/Velký kaňon v datech

· Vyhlášený zvláštním zákonem v roce 1919, od roku 1979 je na seznamu UNESCO

· Geologické stáří: 5–6 milionů let

· Rozloha: 4 927 km2

· Délka: 446 km

· Šířka: 6,4 – 29 km

· Průměrná hloubka: 800 metrů

· Maximální hloubka: 1 800 metrů

· Nejvyšší bod na Jižními okraji 2 293 m. n. m. (rozhledna Desert View Watchtower)

· Nejvyšší bod na Severním okraji 2 683 m. n. m. (Point Imperial)

· Jižní okraj Velkého kaňonu je přístupný po celý rok a je na něm návštěvnické centrum, restaurace, toalety a jiná zařízení pro návštěvníky. Severní okraj je po silnici hůř dostupný, v zimě často zcela nedostupný, vybavenost je podstatně menší.








4 views