Search
  • vpohanka

O indiánech

První ilustrační fotografie je z archivu americké Kongesové knihovny, ostatní jsem pořídil v Navažské indiánské rezervaci v Arizoně




K tomuto textu mě možná trochu překvapivě inspirovaly debaty o pomnících v Evropě. Ukazují, jak černobíle a zjednodušeně chápeme na obou stranách Atlantiku historii a její význačné osobnosti. Desítky let nám nějaký pomník nebo osobnost nevadí, pak se dozvíme nějaké nové souvislosti, nebo je spíš někdo připomene a pomníky se začnou hanobit strhávat nebo aspoň stěhovat. A jestliže takhle zjednodušeně chápeme historii vlastního národa, jak zjednodušený můžeme mít pohled nvažskéa historii a kulturu národů vzdálených? Jako jsou třeba američtí indiáni.



Mayovky tak oblíbené hlavně v německy mluvících a slovanských zemích stojí za zmínku především jako kuriozní příklad: nic tak nepokazí dobrý a napínavý příběh, jako špetka pravdy a reality. Karl May v Americe do doby, než ho proslavily postavy Old Shatterhanda a Vinettoua, nebyl a spoléhal při psaní čistě na vlastní fantazii. Ameriku sice mnohem později navštívil, ale užil si na sklonku života jen krátce New York, Niagarské vodopády a pár dalších turistických atrakcí severovýchodu Spojených států. Není potvrzené, že nějakého skutečného indiána vůbec viděl. Přesto se jeho knih prodalo okolo 200 milionů. Spolu s filmy natočenými v 60. letech v Chorvatsku kde plnokrevného Apače Vinnetoua ztvárnil bezesporu charismatický Francouz Pierre Brice vytvořily obraz amerického Západu, který velká část Evropy přijala jako skutečnost.

Mayovky inspirovaly generace hlavně kluků, v dětství jim prokazatelně propadl a nechal se jimi ovlivnit Adolf Hitler a mnohem později (pokorně přiznávám) také já. Dokonce mě naprosto vážně inspirovaly k tomu, abych se začal v 8 letech učit anglicky, což se mělo stát předurčujícím momentem celého mého života. Láska k angličtině, reáliím a kultuře anglosaského světa mi totiž vydržela, vedla k tomu, že jsem angličtinu vystudoval, a to mi pak otevřelo brány do světa po pádu komunismu, kdy ještě anglicky a natož dobře anglicky mluvil málokdo. A tím prvním impulsem opravdu byla inspirace těmi, naivními, romantickými výplody představivosti Němce Karla Maye. Tedy jsem mu vlastně s odstupem času vděčný.


Současně ale vím, že dějiny těch skutečných amerických indiánů byly mnohem komplikovanější. A myslím, že právě proto se tak často stávali, a ještě pořád stávají obětí mediálních polopravd, zjednodušujících literárních a filmových schémat. Některá původní obyvatele Ameriky démonizovala, jiná z nich dělala romantické hrdiny, bezbranné oběti bělošské zvůle.


Jenže, vezměte si takové Komanče: „Byli neuvěřitelně bojovní,“ vysvětloval novinář a spisovatel S. C. Gwynne v jednom z rozhovorů po vydání knihy Říše letního měsíce. Popsala v ní poslední desetiletí svobodného života tohoto nesmírně houževnatého ale také krutého a nelítostného kmene. Gwynneovi přinesla ta knížka nominaci na prestižní Pullitzerovu cenu za literaturu faktu. Jak jsem teď zjistil, loni vyšel i její český překlad a jestli vás tahle problematika jen trošku zajímá, neměli byste si ji nechat ujít. Gwynne velmi názorně, přesvědčivě, a hlavně na základě důkladných rešerší ukazuje, jak nesmyslné jsou snahy idealizovat indiány jako nějaké mírumilovné environmentalisty, kteří by bývali mohli žít mírumilovně bok po boku v ekologické symbióze s přírodou.


Konkrétně Komančové se chovali naprosto stejně k bělochům jako k většině jiných indiánských kmenů. Přepadávali jejich vesnice nebo usedlosti logicky jen v případě, že měli velkou převahu a byli si jistí výsledkem bitvy. Všechny muže a malé děti okamžitě povraždili, tedy pokud neměli trochu času nazbyt a nechtěli si nejdřív užít sadistického mučení. Ženy obvykle skupinově znásilnili a potom zabili, vzrostlejší děti unesli a buď si z nich otroky udělali, nebo je jako otroky prodali.



Apači nebyli také žádní beránci, přesto je Komančové dokázali skoro vyhladit. Bezmála století a půl pak ovládali velkou část dnešních států Texas, Nové Mexiko, Oklahoma a Kansas. I když, to slovo ovládali, není v tomhle kontextu moc přesné, protože se dělili na 13 různých skupin, neměli žádného jednotného náčelníka, kterého by uznávali, nějakou jasnou mocenskou hierarchii. Přesnější je asi říct, že hrozba jejich krvavých útoků odrazovala jak bělochy, tak okolní indiány, aby se na jejich území usazovali nebo přes něj, byť i jen cestovali.


Komančům k jejich moci přitom paradoxně pomohla španělská kolonizace přicházející od jihu z Mexika. Původně byli odnoží Šošonů, živili se sběrem a lovem ve Skalistých horách a jejich podhůří. Když postupně do začátku 18. století migrovali na jih, přišli do kontaktu s mustangy–koňmi, kteří se dostali do volné přírody a zdomácněli v ní. Komančové se je naučili po vzoru španělských kolonizátorů krotit a využívat ke svému prospěchu hlavně při lovu bizonů a později nájezdech na konkurenční kmeny a bělochy. Koně, které do Ameriky přivezli běloši, se tak stali nemyslitelnou a nenahraditelnou součástí jejich života a přispěli k jejich vskutku historické expanzi.


Evropské nemoci, věčné válčení ale hlavně vybití mnohamilionových bizoních stád nakonec zdecimovaly i Komanče, ale trvalo to dlouho. Teprve v roce 1875 se vzdaly poslední odbojné kmeny pod vedením legendárního náčelníka Quanah Parkera. Mimochodem, jeho matka byla běloška Cynthia Ann Parkerová, kterou Komančové unesli, když jí bylo devět let. Zdomácněla mezi nimi natolik, že když byl její vlastní kmen už v roce 1860 poražený a běloši ho poslali do rezervace, poznali v ní kvůli jejím modrým očím bělošku a po určitých peripetiích se dostala zpátky k příbuzným. Ale v bílé společnosti evidentně trpěla a chtěla se vrátit mezi indiány na prériích. Zemřela zřejmě žalem a na celkovou sešlost krátce po smrti dcery zvané poeticky Prérijní květina. Cynthia Ann Parkerová dokázala překonat kulturní hranici mezi bělochy a indiány a přizpůsobit se jen jednou jako malá dívka, podruhé v dospělosti už ne. Právě na jejím příkladu ukazuje autor S. C. Gwynne neslučitelnost obou společností.



Jiné americké indiánské kmeny nebyli tak bojovné a nesmiřitelné jako Komančové nebo některé odnože Siouxů nebo Šajenů. Ale představovat obecně americké indiány jako bezbranné oběti bílé zvůle je nejenom zavádějící, ale i urážlivé i pro ně samotné. Setkání jejich roztříštěné společnosti s bílými kolonizátory a hlavně nemocemi, které s sebou přinášeli, nemohlo dopadnout jinak než tragicky. To ale neznamená, že se nebránili a že z jejich útoků bílí osadníci neměli obrovskou hrůzu.


A že by indiánské společnosti byly právě příkladem tolerance a respektu k jiným etnikům a rasám, to se také tvrdit nedá. Otroctví bylo zaběhanou institucí nejenom u Komančů nebo jiných kmenů na Západě. Čerokíjové v Georgii a Alabamě patřili k takzvaným civilizovaným kmenům: vytvořili si vlastní abecedu, vydávali noviny, farmařili. Přijali jižanské bělošské zvyky do té míry, že pro bohatší domácnosti bylo normální vlastnit černošské otroky. Nic na tom nezměnilo, že je prezident Jackson ve třicátých letech minulého století nechal násilně odsunout za řeku Mississippi do Oklahomy. Čerokíjové pokračovali v držení několika tisícovek otroků i v novém domově a nehodlali se jich vzdát ani po občanské válce, když bylo otroctví formálně zrušené. Teprve na nátlak federální vlády uzavřeli dohodu o tom, že černošské otroky propustí s tím, že zůstanou svobodnými příslušníky kmene. To ale přišlo mnohým Čerokíjům jako nepřípustné, protože černoši přece nemají indiánskou krev. Ze sporu se stala nejdřív politická a potom soudní bitva.


Z příslušnosti ke nějakému indiánskému kmenu totiž můžou plynout značné výhody: jste-li oficiálně Čerokíjem, máte zadarmo zdravotní péči na kmenových klinikách a v jejich nemocnicích, a to je v Americe setsakramentská výhoda. Čerokíjové provozují jako mnoho jiných kmenů legální herny a o jejich výnosy se dělí příslušníci kmene. Jeho vedení odmítalo potomky osvobozených černošských otroků nově uznat jako Čerokíje, protože je podezřívalo, že jim jde jenom o ty finanční a jiné výhody, s jejich kulturní a etnickou identitou to nemá co dělat. Rozhodovaly o tom soudy různých instancí a podle posledního výroku soudu z roku 2017 opravdu černoši musejí být za Čerokíje uznaní.

Tím vším nijak nezpochybňuji skutečnost, že běloši hanebně indiány podváděli a systematicky za podpory vlády a armády vyháněli z území, na kterých do té doby žili. A jsem také přesvědčený, že by dneska vláda a instituce kteréhokoli státu na světě za takový postup čelily obvinění z genocidy a etnických čistek. Jenže výrazy „genocida“ a „etnické čistky“ nebyly v té době známé. Objevily se až skoro o sto let později za druhé světové války, v souvislosti s mnohem krvavějšími, a hlavně masovějšími zvěrstvy, která se udála v Evropě, nikoli v Americe. Uplatňovat je zpětně na realitu amerického Západu v 19. století dává zhruba tolik smyslu, jako vinit Jana Žižku ze zločinů proti lidskosti, kterých se dopustil v 15. století třeba tím, že v roce 1421 nechal vraždit a upalovat adamity pro jejich víru, i když nepředstavovali reálné vojenské ohrožení.


Dívat se na události 19. století z dnešní perspektivy a soudit je podle dnešních morálních měřítek je prostě zavádějící. Běloši chtěli půdu a nedokázali pochopit, proč by se po úrodných prériích měly prohánět jenom nějaké kmeny kočovníků, když se půda dala využít z jejich pohledu mnohem rozumněji soustavným usedlým zemědělstvím. Stejně tak nedávalo většině bělochů smysl, proč by nesměli těžit zlato a jiné nerostné suroviny důležité pro rychle se rozvíjející ekonomiku někde v horách, protože předtím někdo jiný ty hory vyčlenil pro indiánskou rezervaci.


Smlouvy a dohody podepsané s indiány byly navíc porušované nejenom kvůli nenasytné touze bělochů po půdě a přírodním bohatství. Indiánské kmeny až na malé výjimky neznaly koncept zastupitelské demokracie. Smlouvy s bělochy podepisovali často náčelníci, kteří neměli žádnou pravomoc mluvit a jednat za celý kmen. Mnozí indiáni se smlouvami necítili být nikdy vázaní, pokračovali v kočovném životě a napadali osadníky. A to byla jen voda na mlýn těm bělochům a politikům, kteří volali po tvrdém postupu a zásahu proti všem indiánům bez výjimky.


Dlouhá desetiletí to vypadalo, že američtí indiáni budou jako svébytné a jedinečné etnické skupiny vyhlazeni. Opravdu to hrozilo a obecně na tom pořád nejsou nijak růžově. Rezervace jako třeba Pine Ridge v Jižní Dakotě jsou smutnými ukázkami bídy velké části dnešní indiánské populace. Porodní úmrtnost, sebevraždy teenagerů tam mají několikanásobně vyšší míru, než je celostátní průměr. Muži se dožívají v průměru jen 47 let, ženy 52, rozšířený je alkoholismus a jiné drogové závislosti.


Ale zdaleka ne všechny indiánské rezervace mají tak hluboké problémy. Profesor Daniel M. Cobb, který učí historii na Univerzitě Severní Karolíny a dějiny domorodých národů jsou jeho specializací, dokonce mluví a píše o znovuvzkříšení a renesanci, kterou indiáni prošli v posledních desetiletích. Vypočítává, že ve Spojených státech dnes žije 567 různých domorodých národů oficiálně uznaných federální vládou, 229 z nich je na Aljašce, 338 ve zbytku kontinentálních USA. Víc než 60 dalších kmenů uznávají jednotlivé státy, zvláštní status mají původní obyvatelé Havajských ostrovů. V 35 amerických státech je celkem hodně přes tři stovky indiánských rezervací, které mají vlastní samosprávu a policii.


Od roku 1976, kdy Nejvyšší soud jednomyslně rozhodl, že státní a federální úřady nemají právo zdaňovat ani regulovat ekonomické aktivity v rezervacích, začala na jejich územích růst kasina jako houby po dešti. O příjmech z hazardu si můžeme myslet cokoli, ale jisté je, že pro indiánské kmeny znamenají obrovský ekonomický přínos – jak jsem koneckonců zmínil už v případě těch Čerokíjů. Od 60. let minulého století soustavně vzrůstá počet indiánů v poměru k celkové populaci Spojených států. Podle posledního sčítání obyvatel v roce 2010 se k jednomu domorodému etniku hlásily bezmála 3 miliony Američanů, dalších 5 milionů uvedlo, že je aspoň částečně indiánského nebo inuitského či havajského původu.


Chrabrého Vinnetoua jeho otce Inču-čunu ani Nšo-či nebo Ribannu v polopouštích amerického jihozápadu and na prériích Texasu nečekejte. Čistokrevní indiáni nevypadají obvykle ani trochu jako ztepilý Gojko Mitič, ani aristokratický Pierre Brice. Ale jejich kultura i jazyky jsou živé a přinejmenším podle statistik se jim vede nejlíp od doby, kdy se s prvními bílými osadníky setkali.

3 views