Search
  • vpohanka

Colterův běh o život

Updated: Oct 21


Byli prvními bělochy ve Skalnatých horách, živili se lovem a prodejem kožešin. Nejdřív přicházeli z Kanady, mluvili francouzsky a říkalo se jim „voyageurs“ přeloženo doslova „cestovatelé“, protože museli podnikat dlouhé cesty obvykle podél toků řek mezi lovišti a obchodními stanicemi. V angličtině se pro ně zažil termín "Mountain Men", tedy „horalé“, i když si asi většina Čechů, Moravanů a Slezanů zřejmě vybaví pod tímhle termínem něco trochu jiného. Ale lepší mne nenapadá, tak ho tady používám.


Vedli nespoutaný a nebezpečný život, často zcela izolovaně od civilizace po většinu roku. První z nich se objevovali od 17. století, ale v té době se nevypravovali dál než do oblasti Velkých jezer a Mississippi. Od 18. stoleté pronikali do hor nazvaných později Rocky – Skalantých. Hlavní rozkvět téhle dobyvatelsko-objevitelské subkultury přišel v první polovině 19. století. Odhaduje se, že jich v letech 1820–40 byly 3 – 4 000. Někteří lovili individuálně sami pro sebe, stále víc jich ale pracovalo pro velké firmy. Největší byla britská Společnost Hudsonova zálivu. Jejího konkurenta: Americkou kožešinovou společnost vlastnil John Jacob Astor, narozený v Německu. Ten včas pochopil, kdy z tohoto druhu podnikání odejít, kožešinový byznys v roce 1830 prodal, začal skupovat nemovitosti na Manhattanu a založil rodinné impérium, které přežívá dodnes.


Ale zpátky k horalům: ať už lovili individuálně nebo ve skupinách, scházeli se v dobách největší slávy kožešinového lovu na velkých výročních srazech, kterým říkali francouzsky „rendezvous“. To byly velmi živé, podle dobových svědectví, velkolepé, mnohadenní akce, něco jako trhy, kde se samozřejmě hlavně obchodovalo s kožešinami, ale také vydatně jedlo, pilo, tancovalo, soutěžilo ve střelbě, ale také třeba kdo doskočí dál a výš. Samozřejmě se hrál také hazard, na denním pořádku rvačky. Někteří horalé přicházeli se svými indiánskými družkami a dětmi, jiní si užívali dnes bychom řekli, s pracovnicemi v zábavním nebo rekreačním průmyslu, které „rendezvous“ také přitahovaly ve velkém počtu.


Legendárních horalů bylo víc: možná jste zaslechli jména jako Jim Bridger, Kit Carson nebo Jedediah Smith. Já jsem se ale rozhodl, že Vám drsnou realitu života těchto prvních bílých dobyvatel Skalnatých hor přiblížím na příkladu osobnosti Johna Coltera. Ten se narodil ve Virgínii, ale touha po dobrodružství ho zavedla do severozápadní Pensylvánie v době, kdy to ještě byla bělochy velmi řídce osídlená divočina. Tam došlo k osudovému setkání, když Coltera naverbovali důstojníci Meriwether Lewis a William Clark, kteří z pověření prezidenta Jeffersona a Kongresu vyráželi z Pittsburghu na transkontinentální výpravu neprobádanou krajinou na tichomořské pobřeží a zpátky. Colter s nimi absolvoval větší část výpravy, která sama o sobě vydala na mnoho knih, dokumentů i filmů. Při cestě zpátky na Východ ale Lewis a Clark v posledním úseku cesty už jeho služby nepotřebovali. V dobrém se s nimi rozešel, aby se stal horalem a začal lovit právě ve Skalnatých horách.


O legendárním dobrodružství Johna Coltera, při kterém si zachránil život takřka nadlidským běžeckým výkonem, víme díky anglickému přírodopisci, cestovateli a spisovateli Johnu Bradburymu. Ten se s ním setkal v Saint Louis v roce 1810 a protože John Colter podle všeho neuměl číst a psát, vyprávění zachycené Angličanem Bradburym je původní zdroj příběhu, ze kterého se stala jedna z legend amerického Západu. A z toho originálu vycházím i já, jen jsem si dovolil převyprávět mírně stylizovat, podstatu ale zachovávám.


Colter lovil s jistým Johnem Pottsem v povodí tří řek, které po soutoku vytvářejí Missouri. V oblasti žily indiánské kmeny Černonožců a ty, mírně řečeno neoplývaly láskou vůči Američanům. Bílí nezvaní přivandrovalci se začínali potulovat po jejich lovištích a odnášeli si bohatou kořist hlavně v podobě bobřích kožichů, jejichž cena byla v té době na světových trzích na vrcholu. Po pravdě řečeno se není Černonožcům moc co divit. Už asi dvě desítky let předtím v poklidu obchodovali s Brity ze sousední Kanady, se kterými právě ty bobří kožichy vyměňovali za zbraně, střelivo a jiné užitečné věci denní spotřeby. Teď jim na řekách oplývajících těmito hlodavci začínali velmi činorodě působit lidé jako Colter a Potts. V očích Černonožců nebyli nic jiného než lovci bez povolení–pytláci.

Na lásce k Američanům jim nepřidalo, že legendární výprava Lewise a Clarka se při návratu od pobřeží Tichého oceánu vydala v roce 1806 právě přes jejich území a při pokusu o krádež zbraní výpravy přišli o život dva Černonožci. Jedno z nich zastřelil vlastnoručně Meriwether Lewis. Colter a Potts tedy věděli, že v kraji nejsou vítáni a podle toho se chovali. Pasti líčili v noci, vybírali je brzy ráno a přes den nevystrkovali nos z dobře maskovaného tábořiště, aby minimalizovali možnost náhodného setkání s místními.



Jednoho časného rána se vraceli v kánoi po řece z kontroly pastí, když zaslechli na břehu hlasitý hluk. Znělo to, jako kdyby se porostem prodíralo stádo vysoké. Jenže kolmé hliněné břehy řeky jim v tom konkrétním místě bránily ve výhledu. Colter navrhl okamžitý únik proti proudu, ale Potts ho nařkl ze zbabělosti a trval na tom, že poplují dál po proudu. Po pár minutách toho hořce litoval. Na obou teď už snížených březích řeky se objevili Indiáni a kynuli jim, ať přistanou. Těžko říct, jestli se na tom nepodepsala čiročirá hrůza a panika, kterou nepochybně musel prožívat, ale Colter odhadoval počet Černonožců na březích na 5 až 6 stovek. Snaha o útěk by byla evidentně kontraproduktivní a dvojice lovců zamířila k malé pláži.


A pak to jde ráz na ráz: příď kánoe se dotýká pevné půdy. Colter vystupuje, a to už přibíhá první bojovník. Coltera si nevšímá, sahá po Pottsově pušce v lodi. S vítězoslavným rykem ji začíná zvedat nad hlavu. Colter mu ale zbraň vytrhává, překvapeného Indiána vyškubnutí vyhazuje z rovnováhy, padá do sedu na zem. Colter podává zbraň Pottsovi, který je pořád ještě v kánoi. Potts ji drží v jedné ruce, tou druhou s pádlem začíná odstrkávat loď zpátky do proudu. Zasviští šíp a ozve se mlaskavý zvuk, hrot našel svůj cíl. Potts úpí: Coltere, ty bestie mne dostaly! Colter na něj křičí, ať se vrátí ke břehu, pokus o únik se rovná sebevraždě. Potts namísto toho míří puškou na nejbližšího indiána, ozývá se výstřel a krvácející bojovník bez hlesu padá k zemi.


Colterovi v tu chvíli s hrůzou bleskne hlavou: Potts nejedná bez rozmyslu! Lepší okamžitá smrt než mučení, které nepochybně čeká na mě!“ Ať už je to záměr nebo nerozvážnost, Potts je během několika sekund, řečeno Colterovými slovy, prošpikovaný šípy jak polštářek na jehly a špendlíky. A to už Coltera srážejí na zem nespočetné ruce, trhají z něj oblečení, takže je během momentu nahý jak červ, a tak se také cítí. Loučí se se životem a doufá, že milosrdná smrt přijde co nejdřív.


Ale pak přichází náčelník, cosi křičí. Nahého Coltera stále drží několik bojovníků, ale okolo náčelníka se tvoří hlouček. O čemsi se radí, Colter se celý třese, ani neví, jestli víc panickou hrůzou nebo zimou. Předpokládá, že se věznitelé radí o tom, jaký druh mučení zvolí. Colter zná základy jejich jazyka. Začíná mu svítat, že si z něj někteří chtějí udělat pohyblivý terč a má z toho pramalou radost. Pak ale převáží nápad náčelníka: měří si Coltera od hlavy k patě, přichází k němu, klade mu ruku rameno a ptá se ho: „Běháš rychle?“ Colter na okamžik nechápe, pak se mu rozjasňuje a v zásvitu naděje bojácně a třaslavě odpovídá: „Neběhám rychle! Jsem pomalý!“ Ve skutečnosti má mezi ostatními lovci pověst skvělého běžce, ale tohle není místo, kde by se s tím chtěl kasat. Je to jasné: Černonožci se chtějí pobavit. Náčelník gesty dává stovkám indiánů najevo, aby zůstali zatím stát na místě. Coltera naopak vyzývá k běhu, ať se zkusí zachránit, jestli to dokáže.


Stále nahý Colter se dává do klusu po prérii lemující řeku, dělá, že nechápe, o co jde, ale dobře už ví, jakou hru s ním hrají. Opatrně se ohlíží, jak velký mu dá náčelník náskok. Ale nakonec se dívat ani nemusí, po nějakých dvou nebo tří stovkách metrů slyší náčelníkův startovací výkřik, i na dálku slyší okamžitý dusot stovek indiánských mokasín! Teď teprve nasazuje nejvyšší tempo, jakého je schopný. Tohle je skutečný běh o život. Colter nemá ani boty. Bosý a nahatý pádí po prérii tempem, jako nikdy v životě. Za zády má dav polonahých pronásledovatelů, ječící válečným pokřikem. Colter běží s takovým vypětím, že se mu z nosu spouští krev, teče mu po bradě přes krk na prsa.


Po nějaké době se odváží ohlédnout a skoro se mu ulevuje. Je vidět, že mu jeho šílený sprint získává náskok před krvežíznivou hordou, která je mu v patách. Aby také ne, co se motivace týče, má Colter před pronásledovateli zjevně navrch. Tedy, skoro přede všemi, nikoli jedním mladým bojovníkem. Ten nejenže nezaostává, přestože běží s kopím v ruce, náskok viditelně zkracuje! Zoufalý Colter se snaží zrychlit, v dálce před sebou vidí zákrut řeky, která se v těchto místech stáčí ve velkém oblouku. Tam je jeho záchrana.

Jenže ani pud sebezáchovy nemůže člověka vybičovat k nadlidskému výkonu na neomezeně dlouhou dobu. Colter začíná cítit, jak ho oslabuje kyslíkový dluh, už začíná slyšet dupání mladého bojovníka s kopím, který se k němu stále blíží. Naděje Coltera opouští, nastupuje beznaděj, a ta ho inspiruje k zoufalému činu. Zastavuje se, otáčí rychle čelem k bojovníkovi a rozpřahuje paže, jako by ho chtěl obejmout. A to mu zachraňuje život!


Těžko říct, čím je bojovník překvapený víc: Colterovým prudkým zastavením a nabídkou objetí, nebo jeho zakrváceným vzhledem. Zkracuje vzdálenost na nějakých dvacet kroků, a ještě ve sprintu se napřahuje, aby Coltera proklál svým kopím. Ale je sám vyčerpaný, v klíčovém okamžiku klopýtá a padá, kopí se zapichuje do země mezi oba muže a láme na dvě části. Colter neváhá ani na milisekundu: vytahuje ze země tu s hrotem a z posledních sil doslova připíchne indiána k zemi.



Pak pár sekund těžce oddychuje nad tělem indiána bez známek života, ale není čas na odpočinek. Další pronásledovatelé se začínají blížit, byť i oni už zjevně zpomalení dlouhým sprintem. Colter se znovu rozbíhá směrem ke spásné řece. Za sebou slyší hněvivé výkřiky prvních indiánů, kteří spatřují mrtvého druha prošpikovaného vlastní zbraní. Lovec se už spíš potácí, než dobíhá na břehy řeky porostlé vrbinami. Napůl v mdlobách se noří do vody. Má štěstí. Kousek po proudu je ostrov, na jehož špičce se zachytila velká hromada splaveného dříví: stromů vyvrácených z podemletých břehů o křovin.


Colter se potápí, podplavává změť kmenů a větví a současně nahmatává mezery. Do jedné z nich pak vynořuje hlavu na vzduch, ani nedutá a snaží se rychle uklidnit svůj dech. Sotva se mu to podaří, slyší z břehu ječení a pokřik zklamaných indiánů, kteří jeho slovy znějí „jako hejno čertů“. Naději Coltera, že se mu už podařilo zachránit holý život, hatí vytrvalost naštvaných indiánů. Nechtějí se smířit s jeho únikem. Nekonečné hodiny prohledávají břehy řeky i ostrov, včetně hromady naplaveného dříví. Chvílemi dokonce vidí jejich obrysy přes změť větví nad sebou. Děsí ho představa, že bojovníky napadne logická věc: co takhle tu hromadu naplaveného dříví zkusit zapálit, jestli se tam náhodou ten běloch někde neschovává? Naštěstí pro něj nejsou bojovníci kmene Černonožců zas až takoví fiškusové. Po nekonečných hodinách se stmívá, Colter už indiány neslyší, přesto čeká na hlubokou tmu. Teprve potom se znovu noří pod vodu, vyplouvá na otevřené řece a nechává se proudem snášet tak dlouho, jak mu to vyčerpané a teď pro změnu podchlazené tělo dovolí. Pak míří ke břehu.



A teď zas přejdu do volnějšího tempa vyprávění a minulého času. John Colter byl po i po úniku před Černonožci ještě pořád s setsakramentské patálii: nahý, beze zbraně a jakýchkoli potravin v divočině. Chodidla měl rozedřená do krvavé masy a prošpikovaná trny. Přes den na něj pálilo slunce, v noci sužoval chlad. Ale znal terén a krajinu, věděl, že od nejbližšího místa osídleného bělochy–kupecké osady Lisa’s Fort na řece Little Big Horn–je asi sedm dní cesty pěšky. Jak na závěr přepisu Colterova vypravování konstatuje Angličan Bradbury: „… skoro každý jiný člověk by v jeho kůži propadl panice. Ne tak Americký lovec!“ Ano, Colter nepropadl panice, živil se kořínky a po sedmi dnech dorazil do pevnosti, zachránil si život. A jeho běh a boj o záchranu holého života zůstává inspirací i pro nás, kteří žijeme v přetechnizovaném 21. století. Svým způsobem v kostce vystihuje marný odpor indiánů proti bílým vetřelcům, který předznamenal zánik jejich svobodné kultury. Ale také nezlomnost, odvahu a vytrvalost mužů, jako byl John Colter, kteří i tenhle drsný kout Ameriky nevybíravě připravovali pro budoucí bělošské osídlení.


Poznámka: Většina ilustračních vyobrazení je z archivu Kongresové knihovny USA, dvě z Wikimedia Commons. Všechna jsou ve veřejné doméně.

6 views