Search
  • vpohanka

Američtí indiáni dnes

Pozn: Všechny fotografie jsem pořídil v Navažské rezervaci na hranici státu Arizona a Nové Mexiko v roce 2012

Indiáni zjevně táhnou. Chci tím říct, že zajímají vás posluchače. S překvapením jsem zjistil, že šestou nejposlouchanější epizodou podcastu Poutník z celkových víc než 130, je ta, ve které jsem se v létě snažil vysvětlit jejich pohnutou historii. Celkově jsou přitom poslouchanější ty podcasty, ve kterých si s někým povídám. A mě to moc nepřekvapuje: mají přece jenom jinou dynamiku, posluchače navíc přitahují samozřejmě i osobnosti, se kterými mluvím. Ale i ten můj monolog o indiánech nasbíral stovky poslechů, tak jsem si řekl, že si i pro sebe tak trochu utřídím a pro vás zkusím aspoň nastínit, jak žijí potomci původních obyvatel Spojených států dnes.


Začnu tam, kde jsem skončil v té předchozí epizodě a sice jejich počty. V roce 2010 se za indiány nebo Inuity na Aljašce podle sčítání obyvatel považovaly 3 miliony Američanů. Podle loňského odhadu amerického statistického úřadu (US Census Bureau) jich byly už víc než 4 miliony. Tenhle prudký nárůst statistici nijak nevysvětlují. Já se jen dohaduji, že něco z toho může být přirozený přírůstek. Ale myslím si, že to je způsobené i společenskými faktory. Ono se to ve světle pokračujících protestů proti institucionálnímu rasismu v Americe může zdát nepravděpodobné, ale troufnu si tvrdit, že je americká společnost stále otevřenější. Patřit k nějaké menšině (ať už národnostní, rasové nebo i sexuální) dnes nejenže už není takovou nevýhodou, handicapem ve společenském postavení, jako to bylo dřív. V určitých situacích to s sebou dokonce může přinášet ekonomické výhody, jak vysvětlím za moment. A je to přinejmenším v některých společenských vrstvách a městech určitá móda. Znovu zdůrazňuji, to je můj názor. Faktem je, že ve Spojených státech se podle oficiálních statistik k indiánům nebo Inuitům hlásí o 1 200 000 Američanů víc, než v roce 2010.

V téhle souvislosti stojí za zmínku jedna podle mne vypovídající skutečnost: v červenci tohoto roku se po mnoha létech naléhání indiánských organizací definitivně přejmenoval americký fotbalový tým Washington Redskins–Rudokožci–na Washington Football Team. Rozhodnutí zjevně souviselo s nepokoji, které Amerikou zmítají od smrti Afro-Američana George Floyda v rukou policisty, a vlnou strhávání pomníků a přejmenovávání institucí, které by mohly svým jménem urážet ať už černochy, indiány nebo jinou skupinu obyvatel. Osobně jsem zvědavý, jak daleko to povede, protože má-li být tohle úsilí důsledné, nemělo by se asi ani hlavní město, jeden stát a mnoho jiných menších měst a okresů jmenovat po otrokáři a prvním prezidentovi, Georgi Washingtonovi, ale to jen tak stranou. Jisté je, že sebevědomí a asertivita menšin různé barvy pleti je v Americe na vzestupu a s tím může podle mého názoru souviset i ten prudký nárůst počtu Indiánů, Inuitů ale také Havajců.


A tím se logicky dostáváme k dost složité a ožehavé otázce: kdo se dá za amerického Indiána označit? Federální vláda oficiálně uznává skoro 600 různých domorodých národů (indiánských i inuitských). Každý národ nebo kmen má svá vlastní pravidlo pro uznání toho, kdo je jeho členem. Zjednodušeně řečeno: jestli k tomu stačí jenom skutečnost, že skutečnou plnokrevnou indiánkou byla babička z jedné strany, nebo musel být indiánem taky děda. To vůbec nežertuji, je to tak vážná věc, že některé kmeny začaly od žadatelů o příslušnost vyžadovat testy DNA. Federální vláda vydává dokument zvaný v překladu Osvědčení o stupni indiánské krve.


Jde o to, že máte-li aspoň čtvrtinu indiánské krve, máte nárok například na federální stipendium pro studium na vysokých a vyšších odborných školách. Tedy jde o peníze, a to je jedna z těch možných výhod, které jsem zmiňoval. Samotná příslušnost k nějakému kmeni ale také může přinášet jiné značné výhody: možnost bezplatné zdravotní péče na kmenových klinikách nebo nemocnicích. Nebo důchod, případně možnost zaměstnání v kmenových institucích, jako je policie nebo a také kasina. Jestli se ptáte, kdeže se v indiánských rezervacích vzala a proč právě tam, poslyšte tenhle příběh:


Začátkem 70. let minulého století žili v indiánské rezervaci v severní Minnesotě spokojeně ve svém přívěsu Russell a Helen Bryanovi. Těmi jmény se nenechte mást, oba dva byli řádní Odžibvejové. Jednoho dne jim přišla výzva k zaplacení majetkové daně okresu Itasca, na jehož území se rezervace nacházela. Bryanovi byli silně překvapení, protože nikdy předtím takovou daň neplatili a nehodlali se své daňové svobody vzdát. Obrátili se na právníka a soudili se. Když u okresního soudu prohráli, odvolali se k Nejvyššímu soudu státu Minnesota, ale prohráli znovu. Nelenili, obrátili se na Nejvyšší soud Spojených států ve Washingtonu a ten jednohlasně rozhodl v jejich prospěch. Ve verdiktu dokonce uvedl, že státy nejenže nemají právo od indiánů v rezervacích požadovat daně, ale nesmějí ani jakkoli regulovat jejich ekonomické aktivity.


Netrvalo to dlouho a v rezervacích začala růst kasina jak houby po dešti. Indiáni si totiž rychle uvědomili, že i když státy, ve kterých se jejich rezervace nachází, hazard zákonem zakazují, na ně jsou krátké. Hodně se mluvilo a psalo o tom, že se na jejich růstu, a hlavně zisku podílí organizovaný zločin. Agenti FBI nic moc nevyšetřili, ale Kongres přece jen přijal v roce 1988 zvláštní zákon o hazardních hrách v indiánských rezervacích, který jejich operace začal regulovat.


Autor knihy Blood Struggles (česky nejspíš Krvavý boj) Charles Wilkinson uvádí, že po přijetí zákona příjmy z indiánských kasin rostly geometrickou řadou: ze zhruba 100 milionů dolarů v roce 1988 na necelých 17 miliard v roce 2006. A růst pokračoval a pořád pokračuje, byť ne tak raketovým tempem. Podle důvěryhodného websitu Statista činily v roce 2018 celkové příjmy z hazardních her v indiánských rezervacích 33 miliard 700 milionů dolarů. Kasina jsou v dnešních Spojených státech bezkonkurenčně hlavní ekonomickou aktivitou a zdrojem příjmů amerických indiánů. To ale neznamená, že by se topili v blahobytu. Bída, drogy a alkoholismus postihují indiánské rezervace a inuitské vesnice na Aljašce mnohem víc, než zbytek Ameriky.


Bylo by ale velmi zjednodušující a nespravedlivé spojovat si dnešní americké indiány jenom s tím hazardem a kasiny. Oni jsou například zastoupení výrazně víc než jiná etnika v amerických ozbrojených silách. Jsou na to hrdí a přičítají to válečnické krvi předků, která v jejich žilách pořád koluje. Svým způsobem jsou to velcí vlastenci a to se v Americe hodně cení, byť je jejich vlastenectví spojené spíš s tím konkrétním regionem, ze kterého pocházejí.


Natáčel jsem s nimi několikrát: například v muzeu kmene Odžibvejů na březích Michiganského jezera, nebo v navažské škole a kulturním centru ve Window Rock na hranici Nového Mexika a Arizony. Zašel jsem s mikrofonem i do velmi působivé budovy Národního muzea amerických indiánů ve Washingtonu, projížděl jejich rezervacemi v mnoha jiných státech. Tvrdím, že se hlavně upřímně snaží udržet svou kulturu, jazyky a identitu. Někdy víc, jindy méně úspěšně. V každém případě jsou ale indiáni a jejich historie i současnost, soužití s většinovou bělošskou společností velmi zajímavé téma. A proto se k němu i tady v Poutníku chci dál vracet.


Díky za Váš čas. Budu moc rád, když si najdete čas mi dát vědět, co byste v Poutníku rádi četli, jaká témata vás zajímají. Můžete psát na e-mail vit@vitpohanka.com, nebo mě snadno najdete třeba na Facebooku. Doufám, že se ozvete a těším se na slyšenou 😊

3 views